Žít šťastnou vzpomínkou

5. ledna 2013 v 21:05 | Tečka |  Jednolistovky
Déšť padá v drobných čirých kapkách na kamennou cestičku a nevelkou postavu, která po ní kráčí.
Zahlazuje její šlépěje a smáčí její vlasy.

Zdvihneš ruku nad čelo, když ti studená voda
studená ostře co čepel nože, a přece plaše, snad i rozechvěle
pohltí brvy a svět před tebou se začne slévat. Krátce zamžikáš víčky. Dál klušeš se zrakem upnutým k zemi a ledová voda ti padá za límec kabátce; cítíš, jak ti vlhne oblečení a jak se ti od páteře až ke končetinám šíří husí kůže.
Projdeš kolem stromu
nějakého stromu, na kterém nezáleží, na ničem nezáleží - ani na tom, proč přicházíš; déšť padá a padá a ve tvé hlavě je prázdno.
a za drobné klepadlo otevřeš posuvné světlé dveře bez kliky. Krátce se zachvěješ. Kolem okna proudí vítr a zpívá ti svou ponurou píseň,
je to Meluzína, chce se dostat dovnitř a ohřát si alespoň dlaně u vyhaslého krbu, než půjde dál kropit Zemi.
,,Kde jsou? Kde? Tady," mumláš si tiše. Svět je podivně monotónní, i přes hluk, kterým se projevuje. Nevnímáš ani teplo, ani chlad; ani radost, nejsi smutný. Vše je prázdné, když kráčíš deštěm
když kráčíš deštěm sám.
S klíčemi napřaženými ztuhle
ztuhle chladem
před sebou opustíš malebný zahradní domek
Co na tom, jak je krásný, když tvé tělo jedná a tvá duše nemyslí?
s vyhaslým krbem a popínavou růží u jediného zapadlého okna. Proběhneš znovu krátkou kamennou cestičku
a okap zpívá, zpívá si s Meluzínou, zpívají sobě, tobě a všem; pročpak je neslyšíš?
Otevíráš další dveře, vběhneš do Domku. Ale co tam?

Déšť zpívá, okap zpívá, Meluzína zpívá. Vše, co je tam venku, se opírá o střešní okno, zanesené desetiletým prachem. Domek je obrostlý břečťanem, který se již propracoval i dovnitř a trčí od střešního okna jako nehybná paže.
Uchopíš tu paži? Povedeš ji?
,,Domek. Domek." To není to pravé. Tohle místo se tak nikdy nejmenovalo. Tohle místo je sice zpola zakryto květináči a popraskanými taškami; podél stěn leží pytle s rašelinou a zrním a povaluje se tu dokonce pár velmi starých časopisů, ale tohle místo se nikdy nemělo jmenovat Domek.
Najednou slyšíš, co křičí déšť: je to příval vzpomínek. Tohle místo se jmenuje
,,Kovárna!"
Najednou už tu není rovná kupa tašek a cihel. Je tu malá výheň. Kdysi jsi nahoru nedohlédl, teď by ses jí dotkl ve výši svého pasu. Téměř cítíš těžký kovový a uhelný prach, který se tu denodenně hromadil a nikdy nemělo smysl mu v tom bránit. Někde uvnitř tebe se pomalu rýsuje i teplo
pozor, Martínku, to je nebezoečné, ať se nespálíš
a všechny ostatní zapomenuté prvky. Rozšíří se ti zorničky, aniž bys o tom věděl. Zprudka se na podpatku otočíš. Tam bývala kovadlina. Chladná a drsná, když jsi tu byl sám, zato rozehřátá a rozpustilá, pokud tu s tebou byl otec: tehdy ti připadala jako hlava podivného rohatého koně bez rohů, stávala na vyřezávaném špalku - a o něm sis zas myslel, že je to dům skřítků, o kterých sis čítal před spaním.
Obrátíš se opět k výhni, drobně ukročíš doleva. Tady visela snad všechna kladívka světa. Neuspořádaně zaklesnutá, ve všech možných velikostech a různých tvarů. Některá ti otec půjčoval na hraní,
na rozbíjení kamínků nebo zatloukání zátek od piva do písku;
jiná jsi ani neuzvedl, sebevíce ses snažil. Zbytek kovárny pro tebe nikdy nebyl důležitý - byla tam tma a prázdno, nic ke hraní. Teď tě napadá, že tam otec
táta
nejspíš ukládal své výrobky. Vybavíš si jen dva předměty, které se ti z té temnoty vynořily: malé leštěné žulové těžítko
nevěděl jsi, že žula není drahokam, a proto jsi ho opatroval a chlubil se s ním - dokud ti nezapadlo do velké nárže s vodou. Byla plechová a měla tvar klobouku. Něco tě na ní děsilo, i když se ti líbila její rezavá barva a drsný povrch. Vybavíš si, jak tam plavali pavouci velcí jako tvá dlaň; utonulí, lesklí, s nohama křečovitě zkroucenýma pod nepřiměřeně malým tělem. Pokud byla v nádrži voda, vyhybal ses jí obloukem.
Vyhybal ses jí obloukem, dokud tě otec nenaučil nebát se pavouků - což tě předtím naučila matka. Naučil tě to tak, že vzal z jabloně
toho stromu
snad největšího sekáče na celé planetě a řekl ,,Já se ho nebojím, protože mi nemůže ublížit a vím, že daleko větší strach má on ze mne. Dám ti ho teď na ruku, a ty ho necháš pomalu slézt."
Od té doby jsi věděl, že pavouci (sekáč nebo pavouk, tehdy, než jsi se šel učit, ti připadali stejní) nejsou nebezpeční stejně jako cokoli jiného, co ti otec dá, nebo co udělá.
a stará pánev. V té ti otec
táta
rozpustil olovo a nechal tě jej lít do zahradního jezírka, kde rychle ztuhlo a vytvářelo zvláštní tvary.
Nechals je tam a už tam nejsou; někdo je musel vytáhnout, když do jezírka přišly první rybky. Ale to už je dávno.
Vyběhneš ven. Vidíš malebný zahradní domek, vidíš jabloň, na které jsi tak rád sedával. Vidíš zdobnou kliku dveří, kterou zhotovil táta a zůstala tam, třebaže on už je dávno pryč. Zanoříš ruce do promoklých vlasů.
Celý život jsi toužil po tom rychle vyrůst a dospět, moci utéct a dělat si, co chceš. Kéž bys tak mohl být ještě chvilku dítětem! Ještě jednou, jedinkrát, přijít s rozbitým kolenem za tátou, nechat se obejmout ohromnými pažemi a slyšet: ,,Já vím, že to bolí, mimíšku, ale to se zahojí."
Odhodíš klíč a zabouchneš dvěře, uháníš do domu, šílený dojmy z vyvolaných pamětí. Proč si tě našly právě teď?
,,Už dávno bys měl spát."
Pootočils hlavu od otevřeného okna, za kterým oblohu křižovaly blesky a třeskaly hromy. Slunečnice se ohýbaly ve větru a širokými květy pleskaly o kapotu vozu. Ráno tam půjdeš a posbíráš (a sníš, aniž by ses podělil se sourozenci) všechna popadaná semínka.
,,Ta bouřka má hrozný hlad, táto. Slyším, jak jí kručí v břiše."
A táta se smál. Smál se potěšeně a pobaveně, ale smál se s tebou a ne tobě. Jeho smích byl hřejivý a přinutil tě se usmát, ne jako matřino ironické "ha, ha, ha," které jsi dosud nepochopil a ještě nyní tě vyvádí z míry její škodolibý humor.
A najednou ti to došlo. Celý tvůj svět existuje pouze na základě tvé paměti. Něco se zapomene, něco překryje, ale stále tě ovlivňuje, co se v minulosti stalo. Proto jsi těsně před vchodovými dvěřmi zahnul a utíkal po jiném křídle kamenné cestičky ke vstupní brance. Smál ses. A za chvíli ses už tázal na nejbližší spoj do města, ve kterém nyní žije tvůj otec
táta
se svou
tvou druhou
rodinou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.